E-Book, Tschechisch, 102 Seiten
Zeyer Tri legendy o krucifixu
1. Auflage 2025
ISBN: 978-84-10227-36-1
Verlag: Edicions Perelló
Format: EPUB
Kopierschutz: Adobe DRM (»Systemvoraussetzungen)
E-Book, Tschechisch, 102 Seiten
ISBN: 978-84-10227-36-1
Verlag: Edicions Perelló
Format: EPUB
Kopierschutz: Adobe DRM (»Systemvoraussetzungen)
Julius Zeyer (1841-1901) byl jedním z nejvýznamn?j?ích autor? ?eské literatury druhé poloviny 19. století. Tento novoromantický básník, prozaik a dramatik byl jedním z p?edstavitel? generace lumírovc?, která prosazovala otev?ení ?eské literatury zahrani?ním vliv?m a obnovu literárních témat a styl?. Pocházel z pra?ské m???anské rodiny s francouzskými a ?idovskými ko?eny. A?koliv jeho rodným jazykem byla n?m?ina, psal výhradn? ?esky. ?asto cestoval, v?noval se studiu cizích jazyk? a literatur a byl také p?ekladatelem z francouz?tiny. Jeho záliba v exotických zemích, vzdálené minulosti a mýtech se stala inspirací pro celé jeho literární dílo. Z jeho rozsáhlého prozaického díla lze jmenovat romány Jan Maria Plojhar (1891), D?m U tonoucí hv?zdy (1897) ?i T?i legendy o krucifixu (1895).
Autoren/Hrsg.
Weitere Infos & Material
Tato sbírka obsahuje nejduležitejší díla svetové literatury, každé v puvodním jazyce.
V sérii Ceská Literatura naleznete následující tituly: Povídky malostranské od Jana Nerudy, Tri legendy o krucifixu od Julia Zeyera, Divá Bára od Boženy Nemcové, Arabesky od Jana Nerudy a další.
JULIUS ZEYER
Tri legendy o
krucifixu
© Ed. Perelló, SL, 2025
© Recenze, korektura a predmluva: Irene Corachán
Calle de la Milagrosa Nº 26, Bajo
46009 - Valencia
Tlf. (+34) 644 79 79 83
I.S.B.N.: 978-84-10227-36-1
Kopírování této knihy nebo její volné zverejnení online bez souhlasu vydavatelu je nezákonné.
Všechna práva vyhrazena. Jakákoli forma rozmnožování, šírení, verejného sdelování nebo pretvárení tohoto díla je možná pouze s povolením jeho držitelu, pokud zákon nestanoví jinak. Kontaktujte CEDRO (Centro Español de Derechos Reprográficos, www.cedro.org), pokud potrebujete porídit kopii nebo naskenovat cást tohoto díla.
INULTUS
Legenda Pražská
Bylo to asi dvacet let po bitve na Bílé hore. Byl vecer krásný. Slunce zapadalo za Petrínem. Hradcany plály v ružovém svitu, Vltava zdála se rekou z temného tekutého jantaru. Karluv most hemžil se lidmi, konmi, kocáry. Byl to nádherný obraz. Co tu jezdilo na ohnivých orích, v bohatém kroji šlechticu, tech hrdých, skvelých cizích vetrelcu, zaujímajících místa a práva oloupených domácích rodu, co jich tu jezdilo tech druhých, tech zrádných, prokletých, pocházejících z ceské krve, kterou byli zapreli a zaprodali za jidášský groš! Byl to nádherný obraz. V pozlacených težkých karosách slunili se preláti, jejichž vrátní by nebyli Spasitele do domu pustili, kdyby chud a bos u nich byl zaklepal, pyšnily se krásné dámy v hedbáví a zlatohlavu, v jejichž prázdných duších nebylo jediného pravého ženského hnutí. Mezi konmi a kocáry tlacili se meštané, tucní, vecne spokojení, plní-li se jejich mešec a jde-li jim obed k duhu. Vyplnovali klidní ti obcané vhodne prázdno mezi kocáry a konmi a doplnovali dustojne skvelý ten obraz, jenž mel jedinou jen skvrnu. Byla to tlupa rozedraných žebráku blízko staromestské veže mostní. Ti byli ceské zemi verni zustali, oni, tou dobou její symbol, byli jí verni zustali jako bída a slzy a utrpení, které z hranic jejích stehovat se nechtejí.
Zraky krásných paní, hrdých šlechticu, tucných meštanu nezavadily hrube o ten dav vychrtlých, zbedovaných postav, a zabloudily-li oci jejich náhodou k nim, odvracely se rychle od neladného obrazu. Jen sem tam podala jim nekterá z pešky chodících, v smutku odených žen nejakou almužnu. Žebráci ti sedeli na dlažbe, tulili se k sobe, starí, slepí, malomocní, v cárech, jako jediná rodina: spolecná jejich matka byla nevýslovná bída.
Nedaleko té skupiny zastavil se nyní mladý muž. Šat jeho byl o málo lepší než jejich, ac o mnoho cistší, a tvár jeho byla bledá a zubožená jako jejich. Ale presto byl až ku podivu spanilý. Rysy jeho obliceje byly ideálne krásné, dlouhé vlasy a mekký jeho vous mely barvu temného zlata, oci jeho temné byly blouznivé a zárily kouzlem záhadného smutku, byly hluboké a byly vlahé jako slzou. Kol úst byl úsmev plný utrpení. Hledel chvíli na žebráky, hledal neco v prázdné své kapse, našel tam malý peníz, který pak v dlan starého slepce položil. Se schýlenou hlavou ucinil pak nekolik kroku, podeprel se o zábradlí mostu a zahledel se do budov hradcanských, které zacínaly do fialového šera se haliti. Ružová zár na nich zhasínala. Hledel dlouho, dlouho na Hrad pražský a tváre jeho se lehce zbarvily a rty jeho cosi šeptaly. Konecne sedl vedle tech žebráku na zem a zakryl si dlanemi tvár.
Slunce bylo dávno zmizelo, byl hluboký soumrak, kocáry prestaly hrceti, dusot konu zanikl. Most pustí pomalu úplne, i ti žebráci odcházeli, když už vyhlídky na almužny nebylo. Ale mladý onen muž zustal ješte dlouho bez pohnutí sedet. Když konecne vstal a kolem sebe se díval, byla tma a na nebi zárily hvezdy. Reka hucela dole príšerne. Podeprel se opet o zábradlí a hledel v temne valící se proudy.
„Proc nevrhám se tam dolu, kde bych nalezl klid a pokoj, kde zhasíná záští, kde prestává násilí, nespravedlnost a hanba?“ tázal se sám sebe tichým hlasem.
Dole v rece míhaly mezi vlnami obrazy hvezd. Pozvedl od nich zrak vzhuru k jejich vzorum, cisteji a jasneji svítícím. Veliký jejich klid padl mu v duši jako zjevení. Ta nemá jejich mluva byla jako slib nejakého blaha, neurcitého, ale nesmírného.
„Štastným být,“ šeptal si, „jaký to asi pocit? Koho bych se tázal, by mi to vysvetlil?“ Dumal ješte chvilku, pak obrátil se mechanicky k odchodu. V tom okamžiku zastoupil však mimodek dvema tiše krácejícím postavám cestu. Byl to muž a žena. Muž starý a shrbený a žena ztepilá a mladá. Muž pozvedl lucernu, kterou rozžatou nesl, a svetlo její padalo prímo v blouznivou, bledou a krásnou tvár zadumaného mladíka.
Ode rtu ženy zaznel malý výkrik prekvapení. Pronesla tiše a rychle nekolik vlašských slov, sáhla do svého kapsáre a podávala mladíkovi bohatou almužnu.
„Nežebrám,“ rekl tento vzprímiv se a pohlédl uražen s výcitkou na ni. Bledá její tvár byla nadmíru krásná a mramorne klidná. Zraky její bloudily po chudobném jeho šatu a utkvely pak opet na ušlechtilých tazích jeho obliceje.
„Odpustte, pane,“ rekla posléz a hlas její sladký, zvucný a hluboký chvel se hudebne nocí. „Odpustte, pane, nechtela jsem vás urazit. Víte, že na tomto míste bývají vždy žebráci, a je tma a nemohla jsem urcite rozeznat. Cím mohu vás smírit ?“ A podávala mu ruku jako muži muž. Ruka ta byla chladná jako kámen, tvrdá a težká.
„Jsem smíren,“ rekl mladík a zachvel se, neb bylo mu, jak by na mrtvolu byl sáhl. „Je to prízrak?“ tázal se uvnitr a pohlédl na ni pozorneji. Byla krásná, tak krásná jako nikdo, jejž byl posud na svete videl, ale v té její kráse bylo cosi kamenného jako v jejím dotknutí. Ted pozoroval, že ruku jeho posud držela.
„Pane,“ rekla, „dokažte mi, že jste vpravde smíren. Budte dvorným a doprovodte nás. Zvu vás k veceri.“
Tvár mladíkova zbarvila se dotemna a vymkl ruku svou z její. Svetlo svítilny padalo posud na jeho oblicej a krásná žena videla tam jeho stud. Usmála se hrde a klidne.
„Jsem dona Flavia Santini z Mediolánu,“ rekla proste. „Dum muj jest bez poskvrny. Neslyšel jste nikdy moje jméno? Mnozí z nejprednejších lidí toho mesta pokládali by si za cest pozvání, které vy tak urážlive odmítáte.“
Kývla mu rukou a pravila starému muži: „Pojd a svit.“
„Odpustte,“ vypravil zmatene a zahanben mladý muž ze sebe. „Urazil jsem vás? Bolí me to, nebot jste laskavá.“
Šel vedle ní, tvár její se nemenila, byla stále mramorne klidná, nad pomyšlení krásná, hrdá, chladná. Ale ode rtu jejích padlo nekolik slov.
„Slyšel jste kdy moje jméno?“ rekla opet mezi chuzí. „Ne, paní,“ odpovedel nesmele. „Jste z nekterého z tech cizích rodu zmocnivších se neblahé této zeme?“
„Jsem cizí zde,“ odpovedela, „ale muj rod nezmocnil se niceho ani v této zemi, ani jinde. Náhoda privedla me sem. Rod muj je pouze meštanský. Ruka moje sahá však po korune. Po jedné z korun, které rozdává umení.“
„Ach,“ vzdychl mladý muž. „Být umelcem! Tvorit! Tvorit!“ Pozvedl oci k nebi a pak svesil hlavu. „A vy, kým jste vy?“ tázala se krásná žena. „Jsem poetou,“ zašeptal tak tiše, že to zaniklo témer ve vání vecerního vetru. A bylo mu smutno a teskno. Myslil na všechny písne, které mu v srdci klícily a které jako ptáci v kleci smutne mlcely, neb nebylo jim lze vytrysknouti z jeho stísnených prsou, na nichž ležel balvan prokletí a neštestí težce, pretežce jako na celé rodné jeho zemi. Úpely tam ty písne záští, tyrtejské ty výkriky, lkaly tam ty thrény nad bídou zeme a nad záhubou vlastní rodiny, ale nenalezly tvaru a slov, neb v agónii té zeme onemel její génius a každý jednotlivec v dobe té žijící byl strnulý, omrácený, zkamenelý jako ona celá.
Dona Flavia byla šepot jeho zaslechla, prestože byl tak tichý, a pravila: „Vy jste poetou! Tím lépe, neb porozumíte mi tím snadneji. Je to vec velice vážná, o které s vámi promluviti chci.“
Poeta cítil se nyní úplne volný. Krácejícímu vedle té krásné ženy bylo mu, jako by chodil s prítelem. Myšlenka o nekalém dobrodružství, která pri nenadálém pozvání dony Flavie mimodek cistou jeho myslí kmitla a ji...
