Neruda Arabesky

1. Auflage 2024
ISBN: 978-84-10227-60-6
Verlag: Edicions Perelló
Format: EPUB
Kopierschutz: Adobe DRM (»Systemvoraussetzungen)

E-Book, Tschechisch, 186 Seiten

Reihe: Universals

Arabesky jsou sbírka krátkých povídek, které zachycují ka?dodenní ?ivot v Praze 19. století, konkrétn? v Malé Stran?. Prost?ednictvím dojemných, ?asto humorných ?i melancholických záb?r? do ?ivota oby?ejných lidí, Jan Neruda zkoumá malé radosti a tragédie, odrá?ející jejich boje, nad?je a touhy po ?t?stí, lásce a uznání. S realistickým stylem a hlubokou empatií Neruda zachycuje podstatu m?nící se spole?nosti své doby, nabízející intimní a kritický pohled na ?ivot t?ch, kte?í obývají jeho m?sto. Tato sbírka je oslavou lidskosti a zd?raz?uje, jak i v nejoby?ejn?j?ích chvílích lze nalézt krásu a hloubku. Nerudova schopnost vytvá?et ?ivé a autentické, ?asto komické nebo tragikomické postavy ?iní z Arabesek nad?asové dílo, které stále rezonuje s ?tená?i.

Jan Neruda (1834-1891) byl jeden z nejvýznamn?j?ích p?edstavitel? ?eského realismu 19. století. Narodil se v pra?ské Malé Stran?, její? atmosféru a ?ivot jejích obyvatel mistrn? zachytil ve svých dílech, jako jsou Povídky malostranské a Arabesky. Krom? literární tvorby se aktivn? v?noval noviná?ství a zabýval se sociálními problémy své doby. Jeho dílo se zam??uje p?edev?ím na ?ivot prostých lidí a jejich ka?dodenní starosti. Nerud?v odkaz p?etrvává v ?eské literatu?e a jeho jméno si jako poctu p?ijal i chilský básník Pablo Neruda.

Autoren/Hrsg.

Neruda, Jan

Leseproben

Tato sbírka obsahuje nejduležitejší díla svetové literatury, každé v puvodním jazyce.

V Sérii Ceská Literatura se setkáte s temito tituly: Povídky malostranské, od Jan Neruda; Tri legendy o krucifixu, od Julius Zeyer; Divá Bára, od Božena Nemcová; Arabesky, od Jan Neruda; a další...

Jan Neruda

Arabesky

© Ed. Perelló, SL, 2024

© Recenze a korektura: Irene Corachán

Calle de la Milagrosa Nº 26, Bajo

46009 - Valencia

Tlf. ([phone]

[e-mail]

http://edperello.es

I.S.B.N.: 978-84-10227-60-6

Kopírování této knihy nebo její volné zverejnení online bez souhlasu vydavatelu je nezákonné.

Všechna práva vyhrazena. Jakákoli forma rozmnožování, šírení, verejného sdelování nebo pretvárení tohoto díla je možná pouze s povolením jeho držitelu, pokud zákon nestanoví jinak. Kontaktujte CEDRO (Centro Español de Derechos Reprográficos, www.cedro.org), pokud potrebujete porídit kopii nebo naskenovat cást tohoto díla.

Obsah

Byl darebákem!

Josef harfenista

Blbý Jóna

Z pametí kocujícího herce

Erotománie

Franc

Starý mládenec

Štedrovecerní príhoda

U okna

Pražská idyla

Z noticní knihy novinkárovy

Páne kobercova ženitba

O Loretánských zvoncích

Kassandra

„Ty nemáš srdce!“

Mému vrabci

Z tobolky redaktorovy

Krátké „les confessions“ kohokoliv z nynejších
ceských jean-jacquu

Byl darebákem!

Horácek už zemrel. Nelituje jeho smrti nikdo, znalit ho po celé Malé Strane. Na Malé Strane vubec zná soused souseda velmi dobre, snad proto, že vubec více lidí nezná, a když Horácek umrel, povídali sobe, že je to dobré, ponevadž se tím jeho hodné matce ulehcí a pak, že „byl darebákem“. Umrel v petadvacátém roku svého stárí náhle, jak v seznamu zemrelých stálo; v seznamu tom nebyl charakter udán, a to proto, jak pan provizor v lékárne velmi vtipne pravil, že darebák vubec charakteru nemá. Ovšem, kdyby pan provizor byl umrel! Na toho a o tom nevedel nikdo nic! Mrtvola Horáckova byla s jinými mrtvolami z obecné kaple vyvezena – „jaký život, taký konec,“ pravil pan provizor v lékárne – a za vozem šel malý houfec, sestávající vetšinou z ponekud svátecne odených a tím ješte spíše znatelných žebráku. V houfci patrili jen dva lidé ku pruvodu Horáckovu, starická matka a velmi elegantne odený mladý pán, jenž ji vedl. Tento byl celý vybledlý, chuze jeho jaksi tresoucí se a nejista, ba zdálo se, jako by se chvilkami zimnicne otrásal. Malostranští sobe placící matky hrube ani nevšímali, vždyt se jí ulehcilo, a plakala-li, tedy jako vubec matka a snad radostí; mladý pán ale byl nejspíš z jiné ctvrti, ponevadž ho nikdo neznal. „Chudák, sám by potreboval podpory! Jde nejspíš kvuli Horáckové! – Jakže? Jeho prítel? – I kdož by se k verejne pohanenému priznával! A pak nemel Horácek už od detinstva prátel, byl vždycky darebákem! – Nebohá matka!“ – A matka usedave cestou plakala, mladému muži kanuly bohaté slzy po tvárích, vzdor tomu, že byl Horácek už od detinstva darebákem.

Horáckovi rodice hokynarili. Nedarilo se jim špatne, jakož se vubec hokynárum dobre darí, mají-li svuj krám, kde mnoho chudých bydlí. Po tech krejcárcích a groších za dríví, máslo a sádlo se to ovšem pomalu schází, zvlášt když se musí ješte ždibek soli a kmínu pridávat; zato ale prichází groš v hotovosti a dluhy dvougrošové se správne uplácejí. Však mela Horácková i príznivce mezi ouradnicemi a chválily její chutné máslo. Braly ho mnoho, ponevadž platívaly až o prvního.

Jejich hoch František byl už skorem tri léta stár a nosil ješte ženské šaticky. Sousedky ríkaly, že je to ohyzdné díte. Deti sousedu byly vesmes starší a málokdy se osmelil František, aby sobe s nimi pohrál. Jednou pokrikovaly deti za židem, František byl mezi nimi a nepokrikoval; žid se rozbehl za detmi, chytil Františka, jenž ani utíkat nechtel, a vedl ho nadávaje k rodicum. Sousedky až ustrnuly, jakým je ten malý ošklivý Franta už darebákem.

Matka se lekla a radila se s mužem.

„Tlouci ho nebudu, doma by nám ale mezi detmi zdivocil, ponevadž dohlížet nemužeme, dáme ho tedy do malé školky!“

František dostal kalhoty a šel s plácem do školky. Vysedel tam dve léta. První rok dostal za odmenu své tichosti o celorocní zkoušce rohlík, druhý rok byl by dostal obrázek, kdyby se mu to nebylo pokazilo. V den pred zkouškou šel v poledne domu. Musil kolem domu bohatého statkáre. Pred domem behávala dosti tichou ulicí drubež a František se s ní casto srdecne potešil. Dnes se tam procházelo nekolik krut, jichž František jakteživ nebyl videl. Zustal stát a díval se u vytržení na ne. Netrvalo dlouho a už sedel na bobecku mezi nimi a vedl s nimi duležité rozmluvy. Zapomnel na obed i na školu, a když deti v odpuldne žalovaly, že František sobe s krutami hraje, místo aby do školy šel, poslal pan ucitel školní služku, aby ho privedla. O zkoušce nedostal František niceho a pan ucitel rekl jeho matce, aby ho prísneji chovali, že je už nyní hotový darebák.

A skutecne byl František notným darebákem! Ve farní škole sedel vedle synácka pana inspektora a vodíval se s ním za ruce domu. Hrávali sobe u inspektorových. František smel nejmladší díte kolíbat a dostával za to ku svacine v bílém hrnecku kávu. Synácek pana inspektora míval vždy krásné šaty a bílý, silne naškrobený krejzlík, František nosil cistý sice, ale dosti záplatovaný šat: ostatne ho ani nenapadalo, že je jinak ošacen než inspektoruv. Jednou po škole se pan ucitel zastavil u obou hochu, pohladil panského synka po tvárích a pravil: „Vidíš, Konráde, jaký jsi pekný hoch, že dovedeš svuj krejzlík pred necistotou uchránit! Vyrid pekné pozdravení panu otci!“

„Ano,“ odpovedel František.

„S tebou nemluvím, záplatovance!“

František nenahlížel hned, proc pro záplaty pan ucitel se jeho otci poroucet nemuže; tušil však prece jakýs rozdíl mezi sebou a páne inspektorovým synem a vytloukl tomuto za to. Byl co nenapravitelný darebák vyhnán.

Rodicové ho vpravili do nemeckých škol. František nerozumel skoro ani slova nemeckého a následovne velmi bídne v naukách pokracoval. Ucitelé ho považovali za nedbalce, ackoli se dosti hmoždil, za nemravného, ponevadž se vždycky bránil, když ho hoši poštuchovali a on se nemecky ze svých pranic zodpovídat nedovedl. A hoši meli skutecne dosti, cím by ho škádlili. Každou chvíli se smešne nemcinou podrekl a také i jinak príležitosti ku výsmechu poskytoval. Hlavní jim bylo ale zábavou, když jednou do školy prišel a na své kolácovité zelené cepici na prst silné a vodorovne odstávající stínidlo mel. Otec jeho byl zvlášte kvuli tomu na Staré Mesto došel, aby mu neco zvláštního vybral. „To se ti nezlomí a slunce te také neopálí,“ rekl prišiv stínidlo a František skutecne myslil, že má neco zvlášte ozdobného, a krácel pyšne do školy. Nekonecný smích ho privítal, hoši ho obskakovali, a že jeho stínidlo mezi stínidly bylo jako fošna mezi prkny, ríkali mu „fošnár“. František rozbil jednomu z nich svou fošnou nos, dostal za to prvnicku z mravu a mel co delat, aby ho do gymnázia prijali.

Rodicové chteli vší mocí vynakládat, aby se ze synácka neco stalo a aby nemusel jednou tak težce chleba sobe vydelávat jako oni. Ucitelé a sousedé jim to vymlouvali pravíce, že nemá schopností a že je nadto ješte darebákem. Ba i u sousedu byl v tomto renomé. Mel s nimi zvláštní neštestí, ac veru nedelal více než jejich deti, snad ješte méne. Kdykoliv hrál na ulici míc, zaletel mu zajisté do nekterého odevreného cizího okna, a když tloukl ve prujezde se soudruhy špacka, zajisté rozbil lampicku pod krížem, ac co nejpozorneji sobe pocínal.

František, jehož už nyní Horáckem nazývali, studoval prece gymnázium. Nemuže se ríci, že by byl s prílišnou pilností ku školním vecem prilnul, ty se mu byly už v nemecké škole dosti zprotivily a jeho všeobecné pokroky byly práve jen takové, že...