Nemcová / N?mcová Babicka

1. Auflage 2022
ISBN: 978-87-28-04320-2
Verlag: SAGA Egmont
Format: EPUB
Kopierschutz: 6 - ePub Watermark

E-Book, Tschechisch, 206 Seiten

Babi?ka si získala srdce v?ech lidí v Ratibo?ickém údolí. Získá si i to va?e?Babi?ka na ?ádost své dcery Terezky p?ijí?dí na Staré b?lidlo, aby jí pomohla s výchovou d?tí. Netrvá dlouho a brzy si ji v?ichni v?etn? kn??ny z nedalekého zámku oblíbí pro její moudrost a pracovitost. Je v?ak v?echno tak idylické, jak se na první pohled zdá? Vstupte spolu s Babi?kou do poklidného Ratibo?ického údolí a poznejte ?ivot na ?eském venkov? v devatenáctém století...Toto nejslavn?j?í dílo ?eské spisovatelky Bo?eny N?mcové inspirované jejím vlastním d?tstvím se do?kalo také ?ady filmových zpracování. V tom nejznám?j?ím z roku 1971 roli vnu?ky Barunky ztvárnila Libu?e ?afránková.-

Bo?ena N?mcová (1820-1862) pat?í mezi nejvýznamn?j?í ?eské spisovatelky. Zna?n? ji ovlivnilo d?tství v Ratibo?icích a její babi?ka Magdalena, která se stala vzorem pro její nejslavn?j?í knihu Babi?ka. Mezi její dal?í díla pat?í nap?íklad V zámku a v podzám?í, Karla nebo Divá Bára.

Autoren/Hrsg.

Nemcová, Bozena

N?mcová, Bo?ena

Leseproben

I.
Babicka mela syna a dve dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u prátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Syn remeslník též byl již samostatným a priženil se do mestského domku. Babicka bydlela v pohorské vesnicce na slezských hranicích, žila spokojene v malé chaloupce se starou Betkou, která byla její vrstevnice a již u rodicu sloužila. Nežila osamotnelá ve své chaloupce; všickni obyvatelé vesnictí byli bratrími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskoncil ani krest, ani svatba, ani pohreb. Tu najednou prišel babicce list z Vídne od nejstarší dcery, v nemž jí vedomost dávala, že manžel její službu prijal u jedné knežny, která má velké panství v Cechách, a sice jen nekolik mil vzdálenosti od pohorské vesnicky, kde babicka bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstehuje, manžel pak vždy jen pres léto že tam bude, když i paní knežna se tam zdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, aby babicka k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoucat strávila, kterí se již na ni teší. Babicka se rozplakala; nevedela, co má delat! Srdce ji táhlo k dceri a k vnoucátkum, jichž neznala ješte, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým prátelum! Ale krev není voda, touha premohla dávný zvyk, babicka se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Betce s doložením: „Nevím, jak se mi tam líbit bude a jestli prece zde neumru mezi vámi.“ Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil nan kocí Václav babiccinu malovanou truhlu, kolovrat, bez nehož být nemohla, košík, v nemž byla ctyry chocholatá kurátka, pytlík s dvema ctverobarevnými kotaty a pak babicku, která pro plác ani nevidela pred sebe. Požehnáním. prátel provázena odejela k novému domovu. Jakého to ocekávání, jakého radování na Starém belidle! Tak totiž nazýval lid osamelé stavení v rozkošném údolícku, jež paní Proškové, babiccine to dceri, za byt vykázáno bylo. Deti vybíhaly každou chvilku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, vypravovaly. „Dnes prijede naše babicka!“ Samy pak mezi sebou si ustavicne povídaly. „Jakápak asi ta babicka bude?“ Ony znaly více babicek, podoby jejich se jim v hlave pletly, nevedely však, ke které tu svou babicku pripodobnit. Tu konecne prijíždí k stavení vozík! „Babicka už jede!“ rozlehlo se po dome; pan Prošek, paní, Betka nesouc na rukou kojence, deti i dva velicí psové, Sultán a Tyrl, všecko vybehlo prede dvére vítat babicku. Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Deti zustaly stát, všecky tri vedle sebe, ani z babicky oka nespustily!. Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji placíc objímala, ona pak je placíc též líbala na obe líce. Betka pristrcila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babicka se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udelala jí krížek. Pak ale ohlídla se po ostatních detech, volajíc na ne tónem nejuprímnejším: „Moje zlaté deti, moje holátka, co jsem se na vás tešila!“ Ale deti sklopily oci a zustaly stát, jako by je primrazil, a teprv na matcin rozkaz podaly svoje ružová lícka babicce k políbení. Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babicka zcela jinaká než všechny ty, co kdy videly, takovou babicku ony ješte jakteživi nevidely! Div na ní oci nenechaly! Kamkoli se postavila, obcházely ji kolem dokola a prohlížely od hlavy do paty. Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, rásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim cervený kvetovaný šátek, jejž babicka na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobre prohlídnout mohly cervený cvikel na bílých puncochách a cerné pantoflícky. Vilímek poškubuje barevné klucky na rohožové mošince, kterou babicka drží na ruce, a Jan, starší z dvou chlapcu, zpolehounka zdvihá babicce bílý, cervene pasovaný fertoch, nebot nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký kapsár. Jan by byl také rád vedel, co v nem je, ale nejstarší z detí, Barunka, odstrcila ho šeptajíc mu: „Pockej, já to povím, že chceš sahat babicce do kapsáre!“ To šeptnutí bylo ale trochu hlasité - bylo je slyšet za devátou stenou. Babicka si toho všimla, nechala reci s dcerou, sáhla do kapsáre rkouc: „No podívejte se, co tu všecko mám!“ A na klín vykládala ruženec, kudlu, nekolik chlebových kurek, kousek tkanice, dva marcipánové konícky a dve panenky. Poslední veci byly pro deti; když jim to babicka podala, doložila: „Ješte neco vám babicka privezla!“ a hned vyndávala z mošinky jablka a kraslice, z pytlíku osvobodila kotata, z košíku kurátka. To bylo radosti, to bylo skákání! Babicka byla nejhodnejší babicka! „To jsou kotata májové, ctyr barev, ty chytají výborne myši; dobré jsou v dome. Kurátka jsou ochoceny, a když si je Barunka naucí, budou za ní behat jako psíckové!“ povídala babicka a deti se hned ptaly na to i ono, nic se neupejpaly, hned byly s babickou dobrí kamarádi. Matka je okrikovala, aby daly babicce pokoj a nechaly jí oddechu, ale babicka zase rekla: „Prej nám tu radost, Terezko, vždyt jsme rády, že se máme, na deti poslechly babicku. Jeden sedí jí na klíne, druhý stojí za ní na lavici a Barunka stojí pred ní a dívá se jí do tváre. Jednomu je divno, že má babicka bílé vlasy jako sníh, druhému, že má babicka scvrklé ruce, tretí povídá: „Ale babicko, vy máte jen ctyry zuby!“ Babicka se usmívá, hladí tmavohnedý vlas Barušcin rkouc: „Kdyt jsem stará; až vy budete starí, budete taky jinaké!“ a deti to nemohou pochopit, že by ty jejich belounké, hladké ruce mohly kdy tak svraštelé být jako ruce staré babicky. Babicka si hned první hodinu srdce svých vnoucátek zcela osvojila, však se jim ale hned také všecka vzdala. Pan Prošek, babiccin zet, jehož ona také nebyla dríve osobne znala, dobyl si srdce jej í na první setkání milou svojí srdecností a peknou tvárí, v níž se jevila dobrota a uprímnost. Jedna vec jen jí...